Canisterapie

   

 

Již od dětství jsem cítila potřebu pomáhat lidem. Ráda jsem chodila ke starším paním do jejich domečků a povídala si s nimi. Nacházela jsem u nich velkou moudrost, pochopení a klid, který jsem potřebovala. Vyrůstala jsem mezi zvířaty a v kočárku vozila pejsky, kteří si to nechali líbit. Také jsem je zkoušela naučit nějaké triky a docela si mi to dařilo.

Potom přišlo období studií, různých jiných aktivit, ale láska ke psům se mnou zůstávala. Asi před 5 lety jsem se dostala do společenství lidí, kteří začínali s canisterapií a přidala se k nim. Složila jsem se svými pejsky Canisterapeutické zkoušky a mohli jsme začít..první zkušenost byla v  Domově sociálních služeb ve Skřivanech, kde bydlí dívky a ženy různého věku. Vymýšleli jsme pro ně různé aktivity, hry, do kterých se můžou zapojit i pejsci. Nasbírala jsem tu spoustu cenných zkušeností, které mě dovedly k tomu, že tahle práce má smysl a její výsledky vidíte hned, v ten okamžik. Kdy vidíte záblesk v očích někoho jiného, který je v tu chvíli šťastný.

   

 

Potom se mi naskytla možnost začít chodit  s kamarádkou do Domova seniorů. Po první návštěvě jsem věděla, že tohle je činnost, ve které budu určitě pokračovat. Lidé jsou zde velmi vděční za každou návštěvu, milé slovo, rádi si s námi povídají.

Je tady klid a ticho, čas plyne jiným tempem a pejskům se tady moc líbí. Tady jsme poprvé viděla, že fenečky si spolehlivě najdou toho, kdo je nejvíce potřebuje, vyskočí si k němu a tulí se. Není potřeba je něco učit nebo jim říkat, co mají dělat. Přirozeně vycítí, kdo potřebuje jejich přítomnost. Všichni klienti jsou za naše návštěvy moc vděční a my jsme rádi, že jim můžeme alespoň občas zpříjemnit den.

Čas strávený v Domově mě vždy hodně posune v mém myšlení. Není třeba se stále za něčím honit a dělat si starosti, ale spíše být vděční za to, že jsme zdraví, že můžeme chodit, a dělat věci, které nás naplňují a baví.

   

   

Další prosbu o canisterapii jsme dostali ze Základní školy v Novém Bydžově, kde je speciální třída. Jsou tu děti různého věku s různým postižením.  Sem chodíme již druhým rokem a děti si vždy hodinku s pejsky pěkně užijí. Nejoblíbenější činností je vodění pejska na vodítku a ty méně průbojné děti si rádi pejska pochovají, učešou ho kartáčkem a pomazlí se s ním.

       

 

Dále jsme začali jezdit do Chotělic, kde je Domov sociálních služeb a chráněné bydlení pro muže. Tady jsme nasbírali zase nové zkušenosti, muži nejsou tak důvěřiví a tak někdy potřebujeme pomoc personálu, abychom navázali přátelství. I prožitky jsou tu silnější, muži umí vyjádřit radost a vděčnost za každou naši návštěvu. Máme tady ovšem i jednoho klienta, který se pejsků bojí a jakmile nás uvidí přicházet, zmizí rychlostí střely ve svém pokoji a nevyjde odtud, dokud zase neodejdeme. Jednou se mi za pomoci personálu podařilo dostat se k němu blíže a to tehdy, když jsem s sebou vzala i kocourka Garfilda. Na kocourka se nechal přesvědčit, Garfilda si i pochoval a Garfi v jeho náručí spokojeně předl.

Při jiné návštěvě nebylo dobře Tomáškovi, který je upoutaný na lůžko. Vypadalo to, že ho netěší svět a že nechce s nikým mluvit. Přesto jsem si k němu sedla a dala mu fenku na klín a jeho ruku jsem dala na pejska. Za chvíli jsme najednou uviděla, že se usmívá a dokonce se mnou i začal komunikovat. V takové chvíli vím, že tato práce má smysl a že se pejsci dokáží na klienty nacítit a předat jim svou energii.

       

Práce se zvířaty mě naplňuje, psi, kočky i jiná zvířata mají dar empatie, nacítění, vědí přirozeně, co mají dělat a jak můžou člověku pomoci. I my lidé tuto schopnost máme, jen jsme ji v této rychlé době trochu pozapomněli používat. Bylo by dobře, kdybychom znovu otevřeli svá srdce, uvědomili si svou podstatu a při své pouti na tomto světě prožívali lásku nejen k sobě, ale i k druhým.

Protože vše, co na tomto světě vykonáme, se nám vrátí. "Co zasejeme, to sklidíme".

 

 

Do Domova seniorů beru s sebou na zkušenou i štěňátka. V tomto klidném a tichém prostředí se můžou jejich vlohy ke canisterapii snadno projevit . Získají tu důvěru k cizím lidem, svou bezprostředností si dokážou získat pozornost klientů i personálu. Pokud štěňátka už ve čtyřech měsících věku poznají příjemné prostředí, kde je každý chová a hladí, rádi se sem budou vracet.

Proto jsem v lednu vzala na zkušenou i našeho nového pejska Zaka, který tu byl naprosto šťastný, každému skočil do náruče a nejraději by každému radostí olízal celý obličej. Věřím, že Zak bude nejen dobrým tatínkem našich budoucích štěňátek, ale i dobrým canisterapeutem.

 

      

 

Nezapomínejme prosím na to, že pomoc druhým lidem je něco, co by mělo být samozřejmostí.

I jen jedno dobré slovo nebo náš úsměv může pomoci druhému člověku právě v tom okamžiku, kdy se s ním potkáme. Buďme vlídní k sobě i k druhým.